VODNOSTLPCOVÝ STROJ 

         

   Šachta Ondrej a stručná historie těžebních strojů

Pavel Přibyl 2004

 

Kachelmannův vodosloupcový tažný stroj z roku 1881.  Foto Pavel Přibyl 2004

      V letech 1841 – 1843 postavil Ján Adriáni v šachtě Ondrej v Banské Štiavnici první “vodnostlpcový” tažný stroj v Uhersku. Ve své době se stal konstrukčním příkladem pro stavbu strojů obdobných. Podobný stroj můžete spatřit v expozici Banského múzea v prírodě, nejedná se však o stroj původní, ale o stroj ze šachty Lill v Hodruši. Je zajímavé, že zde sloužil až do roku 1960, což jistě dokazuje jeho kvality. Zajímavá je však i cesta stroje do expozice. Stroj byl v roce 1960 demontován a technicky náročným způsobem dopraven Dědičnou štolou císaře Jozefa II a šachtou Maximilián na povrch. Jeho instalace byla ukončena až roku 1967. V současné době jde o jediný zachovalý stroj tohoto typu v Čechách i na Slovensku.

     Historie stroje ze šachty Ondrej začíná v roce 1831, kdy profesor Jozef Schittko postavil jeden ze svých zdokonalených strojů v šachtě Ondrej, na úrovni dědičné štoly císaře Františka a poháněla jej banská voda přicházející z obzoru Svatotrojičné dědičné štoly, z výšky 142 metrů. Později se pohonná voda ke stroji musela přivádět i z vodní nádrže Klinger v Banské Štiavnici. (v dnešní době nádrž sloužící k rekreačním účelům s fragmenty těžby a štolami). Voda z  nádrže poháněla nejprve nad šachtou vodní tažné kolo. Odpadová voda byla sváděna na obzor Svatotrojičné dědičné, kde spolu s banskou vodou byla vedena na úroveň Dědičné štoly císaře Františka na pohon čerpacího stroje.

   Jelikož ani toto množství vody nebylo dostatečné pro pohon strojů a stup, bylo roku 1840 rozhodnuto v komorskogrófském úřadu v Banské Štiavnici, postavit “vodnostlpcový” stroj v šachtě Ondrej na obzoru Svatotrojičné dědičné štoly, který měl zabezpečit těžbu z hlubších horizontů na tento obzor. Stroj měl v případě velkých přítoků vody sloužit i na čerpání a tak pomáhat nížeji položenému čerpacímu stroji Schittkovovu a čerpacím zařízením na šachtách Maximilián a Zikmund.

 Konstrukce tažného stroje ze šachty Ondrej, vyrobeného v letech 1841 - 1843

   Strojní zařízení vyrobila továrna Kachelmann ve Vyhniach. Poháněla jej voda z  nádrže Klinger s tlakovým spádem 111,42 metrů. Jeho výkon byl 6,18 kW. Stroj dopravoval 400 – 500 kg do výšky 300 metrů rychlostí 1 m/s. Odpadová voda z  tažného stroje byla vedena na kola Schittkova čerpacího stroje. Konstrukčně šlo o ležatý, rotační, dvojitý a dvojčinný stroj s pístovými posouvači, setrvačníkem a dvěmi válcovými tažnými bubny. V 70. letech 19. století byl tento tažný stroj ve velmi špatném stavu a byl repasován.

   Ražba Dědičné štoly císaře Jozefa II. od Šachty Ondrej k šachtě Leopold v Štiavnických Baniach v 80. letech 19. století si vynutilo v šachtě Ondrej stavbu nového silnějšího stroje. Nový stroj měl podle plánu denně dopravit na povrch 35 tun materiálu. Zakázku na výrobu nového tažného stroje dostala opětovně továrna Kachelmann a byl dotován penězi na výstavbu Dědičné štoly císaře Jozefa II. Na pohon stroje bylo počítáno s vodním zdrojem nádrže Klinger.

Stroj ze šachty Ondrej, vyrobený v letech 1841 - 1843

 

   Repase technologie počítala s úpravou jámy a její výstroje, s výstavbou větší strojovny, lanovnic a dalších doprovodných technologických zařízení. 

   V roce 1876 byl stroj na místě a byla vybudována nová těžní věž (není identická s dnešní věží šachty Ondrej), přívody tlakové vody a nádrž u šachty. První zkoušky proběhly o rok později. Tažné klece v nových průvodnicích byly schopné dopravy až z nejspodnějšího obzoru dědičné štoly. Oproti prvnímu stroji byl u nového zvýšen výkon na 22,4 kW a rychlost dopravy 1,36 m/s.

   V roce 1898 skončil trvalý provoz tohoto stroje. Pohonná voda byla přenechána pacherštolnianské stupe v Mestskej dolině. Jelikož v té době stroj na šachtě Ondrej již nebyl potřebný, uvažovalo se o jeho přemístění na šachtu Alžběta v Banské Štiavnici, které jak se posléze ukázalo, svými parametry nevyhovoval.

   Z roku  1912 pochází zpráva o tom, že se šachetní budova nad zastaralým strojem zřítila a byla postavena strojovna nová s elektrickým tažným pohonem.

   “Vodnostlpcové” stroje byly budovány  zásadně v podzemí. Tento způsob umístnění strojů vyžadoval dvojitou délku tažných lan, od tažného stroje lezním oddělením na  povrch a zpátky na nejnižší obzor. Lana v šachtě nadměrně trpěli vlivem bánské vlhkosti a také proto, že vedení lan tímto způsobem vyžadovalo mnoho lanovnic malých průměrů, na kterých se lana nadměrně ohýbala. Není proto divu, že se lana často trhala a těžní klece padaly do šacht.

Prameny: Vodnostlpcové ťažné stroje v banskoštiavnickom rudnom revíre  Eugen Kladivik ,

montanya.org  2004