První písemné poznámky o šachtách a dědičce pocházejí ze 16. století, ve fázi jejich úpadku. Hlavní příčinou, jak ostatně uvádíme u všech banskoštiavnických děl, se staly problémy s  čerpáním důlních vod. Majitelé šachet požadovali po eráru vyřešení problémů na náklady eráru, což podmiňovali ukončením těžby. V té době byly k dispozici levné zdroje surovin, olova, proto odpověď eráru byla negativní. Olovo a stříbro bylo hlavním produktem glanzenbergských šachet.  Těžba byla ukončena. Dědičná štola Glanzeneberg byla udržována nadále na náklady města a erárního závodu Horná Bíberová štola.  Její údržbu si vynutily okolnosti ohledně její vedení v malé hloubce, pod městskou zástavbou. Její první část končila v šachtě Kaufhaus na štiavnickém náměstí. Hloubka této šachty byla jen 8 metrů. Dále se dědičná štola rozvětvovala po žíle.

   Její údržba byla zřejmě nedostatečná, neboť písemné zprávy z roku 1650 vypovídají o častých závalech, dokonce docházelo i k poškozování nemovitostí nad dílem. Aby se předešlo dalším škodám, začala se dědičná štola vyzmáhat. V roce 1661 se objevily pokusy o obnovu těžby, proto byla vyhloubena větrací šachta Katarína. Pokusy byly neúspěšné, neboť majitel v roce 1688 žádá o povolení k obnovení těžby v šachtě Glanzenberg. Jeho žádosti bylo vyhověno. Další aktivity se datují k roku 1730, kdy se erár přesvědčil o kvalitě žil a začaly další pokusy o dobývání rud.

   Dědičná štola Glanzenberg je zajímavá tím, že je spojená s Svatotrojičnou štolou, nalézající se o něco hlouběji. O důležitosti této dědičné štoly svědčí i to, že v roce 1751 si ji prohlédl i císař František Lotrinský. Dědičná štola Glanzenberg je jako technická památka zařazena do seznamu světového dědictví UNESCO.